Na dno a ještě níž

13. června 2009 v 17:40 |  príbehy
Na dno a ještě níž
Ana_
Jak bych jenom začala..Pročítám si vaše příběhy a prožívám je s vámi, u některých brečím, u jiných mně mrazí jak moc mi připomínají ten můj, v dalších vás obdivuji, a tak bych mohla pokračovat..Mohla jsem se poučit a zastavit to dokud byl ještě čas, teď už není, vím to.
Začalo to ještě na základce, někdy v 9. třídě..příčinu dodneška nevím, nevzpomínám si, prostě jsem najednou zhubla, možná jsem chtěla být zdravá, jíst zdravě, prostě ,,healthy lifestyle,, brzy to na mě začalo být vidět, ale já jsem to nevnímala, vůbec mi nepřipadalo že jsem se změnila!Ani jsem nepociťovala nějaké zdravotní problémy, tedy aspoň v počátku..Později jsem se cítila jen trochu slabá při námaze, ale nepřikládala jsem tomu význam, to už jsem ale začala mít pověst školní anorektičky, začala jsem se za sebe stydět, protože už mi opravdu kosti lezly všude, bledá jako smrt, což mi ovšem zůstalo doteď, když jsem prošla po chodbě cítila jsem ty pohledy v zádech, soucitné, někdy plné odporu, pohrdání..Ale ani to mě nezastavilo,najednou jsem prostě měla něco, co můžu kontrolovat, něco v čem jsem vynikala, zatracený perfekcionismus, bohužel žiju podle hesla pokud něco nedokážu udělat pořádně nebo zdárně dotáhnout do konce tak to nedělám radši vůbec, prostě , klasický princip myšlení- všechno nebo nic.Což jsem ovšem přenášela i na hubnutí.Pak se to ale zvrtlo,a najednou jsem byla na povinné prohlídce u praktického lékaře a tam dostala nůž na krk,ještě jediné kilo dolů a Motol. Bez debat.Za týden kontrola. Bylo mi patnáct takže jsem si nemohla dupnout a prostě říct že do žádnýho Motola nepojedu. A rodiče byli nekompromisní.Celý ten týden jsem brečela, ale představa že budu zavřená někde na psychiatrii byla pro mě tak hrozivá,že jsem se opravdu snažila..Jenže zrada:nešlo to, měla jsem takový strach že jsem vůbec nemohla jíst, touto neurózou trpím taky dodneška.Často se lidi ve stresu přejídají, já nemůžu nic pozřít a obrací se mi žaludek.Samozřejmě to kilo jsem za týden zhubla.Tentokrát nechtěně.Brečela jsme a podařilo se mi doktora přemluvit a uhrát tak další šanci, povolil, ale Damoklův meč nade mnou visel stále.Musela jsem absolvovat prohlídky u specialistů, aby se zjistilo, jesltli mám v pořádku vnitřní orgány.Naštěstí jsem z toho vyšla tehdy ,,poměrně,, dobře.Jen s avitaminosou, skoro žádné řelezo-takže anémie, podrážděný žaludek který některá jídla už asi nesnese nikdy, a nízký tlak, který máme sice v rodině, 50/60 už je opravdu asi zlé(tolik mi naměřili nedávno když jsem omdlela )nebudu jmenovat drobnější následky které se zlepšily když jsem přibrala.Záměrně tady nepíšu váhu, protože se nechci stát špatnou inspirací, ještě mám v živé paměti jak jsem v začátcích nadšeně hltala kolik kdo zhubl za jak dlouho..:-)
Najednou tu byly prázdniny po kterých jsem měla nastoupit do prváku na gymplu. Chtěla jsem přijít s čistým štítem, styděla jsem se za pověst školní anorektičky, s mou introvertní povahou pro mě bylo opravdu těžké být středem dění a to v jak dobrém či špatném smyslu. Paradoxem je že přestože raději nevyčuhuju z davu, nebo respektive- nesnažím se o to, tak jsem většinou pozornost budila, a to ještě před anorexií.. no abych se vrátila k mému příběhu. Za ty dva měsíce se mi opravdu podařilo nabrat, takže už jsme nevypadala na 12 let a o své minulosti mlčela. Styděla jsem se za to a neřekla to ani jedné z nových kamarádek které jsem si našla ve třídě.To až později, i když myslím že něco tušili, jednak protože v prváku jsem stále ještě měla váhu dost nízkou, a navíc jsem se nemohla zbavit různých obsesí a fóbií z jídla a přinejmenším bizarních stravovacích návyků. takže okolí to jednoznačně muselo dojít pokud nebyli uplně slepí, ale měli dostatek taktu na to, aby to nechali být. Někteří. Gymplem jsme proplula a postupně během těch čtyř let se má váha pomalu dostávala na normální odpovídající mé výšce, i když možná se vždycky blížila té nižší hranici.Ne tak moje psychika, jsem labilní se sklonem k depresím a úzkostem( dědičně z matčiny strany a v naší rodině- teď myslím širší příbuzenstvo se vyskytly dvě sebevraždy..) což anorexie ještě umocnila(všimněte si, že poprvé nazývám věci pravými jmény) asi si uvědomuju(konečně) že jsem nemocná.
Nastal čtvrtý ročník, maturitní, konečně vypadnu,ale najednou BUM, vrátilo se to a ještě tisíckrát horší než tenkrát.V zpomněla jsem si na slova doktora, který říkal, že teprve po pěti letech se dá říct, že člověk anorexii překonal.Uplynuly čtyři roky a je to tu zas. Nemůžu říct, že jsem to nevěděla,po ty čtyři roky to bylo v takové latentní fázi, ale měla jsem ,,to,, v hlavě, jen čekala až budu slabá a pustím ji zas do svého života.V té době jsem se rozešla s přítelem, nezvládala učení a cítila že se na mě všechno valí, že už nemůžu a nezvládnu to, a bála se toho co bude, někdy jsme měla i takové myšlenky, jako že bych nikomu nechyběla, že na světě zabírám místo někomu, kdo si života bude vážit..vlastně bych nikomu nechyběla časem by se zapomnělo, možná ve chvílích nejhorší deprese se bojím že bych si asi byla schopná něco udělat, ale dokud tu jsou rodiče bratr a babička, nemůžu..Nerada působím lidem bolest, to spíš sobě..
takže to vypadalo tak, že jakmile jsem pocítila sebemenší náznak stresu, už jsme v tom jela, byla jsem schopná se rozbrečet kvůli tomu, že na mě někdo zvýšil hlas, zhroutit se kvůli kompozici z matematiky..v té době toho bylo tolik..no a rozchod, ten mi dodal, hlavně navenek nedávat nic najevo, já jsem přece silná, nebudu ukazovat svoji slabost, ale vevnitř jsem uplně umírala, proč to tak strašně bolí, víc než skutečná fyzická bolest..přítel nic nevěd+l, taky možná tušil, nevím, bála jsem se mu to říct, teď vím že to byla chyba mnoho věcí mohlo být jinak.Teď s odstupem času, vzhledem k tomu že jsme stále v kontaktu jsem mu všechno řekla. A musím říct, že je to člověk který mi moc pomáhá, a když už ztrácím naději tak mi pomůže zas nahoru, tímto Ti chci moc poděkovat, Z., vážím si toho co pro mě děláš, a i když už spolu nejsme jsi pro mě pořád moc důležitý člověk!
Už jsem to v sobě nemohla držet a řekal to mým velmi dobrým kamarádkám ve třídě, ony už taky tušily, stejně jako ostatní ale nepřipadalo mi fér před nima lhát a podvádět s jídlem, je to hnus co dělám ale mají právo to vědět. Hanko a Heidi, moc mi pomáháte to zvládnout, děkuju!
Nakonec jsem i odmaturovala a s vyznamenáním přes to všechno..Když bylo po všem, říkala jsem si, tak a teď už bude všechno dobrý, volno, žádný stres, matura i přijímačky úspěšně za mnou, takže je to pohoda. Šeredně jsem se přepočítala. Najednou tu bylo prázdno, úplý vakuum, co dělat čeho se uchytit, jasně měla jsem brigádu, snažila se normálně fungovat..Ale už jsem nebyla tolik v kontaktu s ostatními, pořád sama, přitom kolem mě tolik lidí a já si připadala tak zoufale sama..-napadá mě, proč používám minulý čas, když je to vlastně dnešní stav věci.Anorexie je asi opravdu nemoc na celý život, když jste nějakým způsobem oslabení, je tu zas a většinou o dost horší než dříve.
Teď je konec srpna, já jsem přijata na VŠ, brigáda mi skončila a já.. Já se tu zabíjim, nejím vůbec se nemusím přemáhat většinou ani hlad nemám..cvičím do úmoru, omdlívám, když najednou vstanu, dělají se mi černá kola před očima a musím se něčeho přidržet.
Měla bych jít k odborníkovi, uvědomuju si, že mám problém, což je dobře, ne?Dřív jsem si to nepřipouštěla, takže krok dopředu? Ale to by tu nesměla být moje zatracená hrdost!!Já to źvládnu sama, tolik lidí to dokázalo, proč ne já, přece jsem vždycky všechno zvládla sama, nejsem žádná chudinka co se musí někoho cizího doprošovat o pomoc, tak špatně na tom přece ještě nejsem.. Tak to byla názorná ukázka toho co mi běží v hlavě.
Není to o tom že nechci být zas normální a zdravá, těžce se to vysvětluje někomu kdo to nezažil, ten nikdy nemůže pochopit myšlení anorektičky, ne nechci vás podceňovat, ty kteří netrpí PPP a neznají to..ale asi je pravda že tohle se musí zažít aby to člověk pochopil..Já taky nerozumím spoustě věcí co lidé dělají, ale kdybych byla v jejich kůži a prožívala to, co oni, tak to vidím úplně jinak. Děsím se každýho přibranýho deka,je to asi stupidní, protože takhle se nemůžu vyléčit nikdy..ale zase ..co bych byla bez anorexie?Tohle mám v životšě pod kontrolou, aspoň něco bude podle mně, a co jiného než moje váha, moje tělo, někdo umí skvěle derivovat a integrovat, já umim skvěle hubnout,skvěle se zabíjet, jo na to mám talent.Zase ty hrůzný myšlenky!!Někdy se mi zdá, že mám v hlavě dva hlasy, jeden ten rozumný mi říká ať přestanu, druhý mně nutí dělat opak, a ten je bohužel silnější..
Ale jedno vím jistě, NECHCI UMŘÍT!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 She.. She.. | 7. července 2009 v 1:15 | Reagovat

:-(

2 Iveta Iveta | Web | 30. října 2011 v 20:11 | Reagovat

Seš neuvěřitelná osoba v tom dobrým slovasmyslu já sem na začátku tveho píběhu sem v 9 třídě a myslím že pudu ve tvích stopách :)a moc moc ráda kláním se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama